Projekty

Aktuality

Archiv aktualit...

Anketa

Archiv ankety...

Ivana Chřibková – rodačka ze Štěpánkovic

V dubnu přijala pozvání do naší knihovny začínající spisovatelka a štěpánkovická rodačka Ivana Chřibková, aby zde představila svou prvotinu Suchý hadr na dně mořském. Pracovala jako novinářka opavského týdeníku Kamelot, později pro deník Svoboda v Ostravě, podílela se na několika charitativních projektech. Po deseti letech práce redaktorky, později šéfredaktorky webových stránek Novy, on-line zpracování první české SuperStar a vytvoření nové podoby pořadu Volejte novu tak, jak ji znáte dnes, se rozhodla svoji kariéru ukončit a odstěhovala se do španělské Andalusie, kde tuto knihu napsala. Dnes žije v Anglii ve městě Leeds a momentálně pracuje na jejím pokračování.

Suchý hadr na dně mořském, zajímavý a pro mnohé známý název, jak jste k němu přišla a proč jste se rozhodla použít ho pro svoji knihu?
Úplnou náhodou. Větu pronesl bratr mého přítele, když byl u nás ve Španělsku na návštěvě. Parafrázoval tak svého otce, který ji rád používá. Všechno, co mě zaujme si zapisuju, proto jsem si zapsala i spojení Suchý hadr na dně mořském. Hlavně taky proto, že mám ráda oxymoróny. Když jsem přemýšlela o názvu, byl 'hadr' perfektní. S lidskou duší si ho na první pohled nespojí nikdo a přece o ní může říct všechno.
Na schůzce v nakladatelství se mě potom ptali, jestli už mám název. Vytasila jsem se s Hadrem. Pět vteřin hrobového ticha, hlavou mi prolétlo, že jsem možná přestřelila (smích), ale dávalo jim to smysl, stejně jako mě a název se jim líbil.

Zdeněk Svěrák ohodnotil vaši knihu jako pěknou a veselou. Styl jakým je napsaná mi hodně připomíná právě jeho vypravěčské umění. Byl Vám inspirací?
Tvorba Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka mě určitě hodně ovlivnila. Jejich divadelní hry znám zpaměti, stejně jako filmy. Od doby, kdy jsem je začala chápat, tvoří nezastupitelnou část mého filmového i audio výběru.
U pana Svěráka se mi líbí o čem píše, jak píše a jak vidí svět. Je dokonalý vypravěč a hlavně taky dokonalý člověk. Snaží se vidět ze všeho nejdřív ty dobré věci. Snad po jeho vzoru jsem ani já nechtěla napsat žádnou ponurou knihu. Baví mě 'dělat' humor. Chtěla jsem napsat knihu, u které by se lidi zasmáli a třeba se k ní znovu vrátili, když jim bude smutno.
To, že nakonec není jenom o veselých věcech, má taky svůj smysl. Protože to není ani život a stejně je vždycky lepší, když se bere z té veselejší stránky.

Vaše kniha rozhodně ponurá není, ale úvod v podobě dopisu na rozloučenou je hodně překvapivý.
Všem se nám dějí různé věci, dostáváme se do situací, které jsou neveselé a posadí nás na zadek, ale vždycky bychom měli v sobě najít sílu jít dál. V podstatě to je celý smysl mé knihy. Jsou situace, které si vyžadují naši velkou vnitřní sílu a pomoc ostatních, ale jsou i situace, kdy se jenom rochníme ve vlastní sebelítosti. To je potřeba odlišit a k tomu je někdy dobré podívat se na sebe trochu s humorem a ironií.
„Kniha není o tom dopisu, ale byla kvůli němu napsaná."

Maminka Vás na dnešní besedu doprovodila, určitě patřila mezi první čtenáře Vaší prvotiny. Jaká byla její bezprostřední reakce?
Máma, bratr a Tomáš byli vůbec první čtenáři. Řekli, že ten příběh si zaslouží být vypublikován. Rozesmál je, i dojal. Ve své rodině mám obrovskou podporu a jsem za to ráda.

Takřka přes noc jste se stala slavnou štěpánkovickou rodačkou.
Reakce lidí a celková účast na všech autogramiádách a čteních mě překvapila. Tím, že momentálně žiji v zahraničí, jde celý život kolem knížky tak trochu mimo mě. Teprve teď mám možnost setkat se se čtenáři tváří v tvář a o knize si popovídat. Mám radost, že se líbí. Reakce lidí mě dojaly. Přišla za mnou například paní, poděkovat mi za to, že jsem ji nakopla a ona se v životě znovu nadechla. Jiní říkají, že jsem je rozesmála, nebo že jsou rádi, že jsem v knize zmínila části našeho regionu.
Jen doufám, že všechnu prezentaci zvládnu se ctí, protože jsem před každým čtením opravdu hodně nezvózní. Ani jsem netušila, že jsem takový nervák (smích). Když jsem pracovala v televizi, neměla jsem problém jít prezentovat naše projekty do živého vysílání, nebo vystoupit před více lidma. Tady když stojím a držím v ruce tu pruhovanou knížku, mám pocit, že ze sebe nevydám slovo.

Píšete o své rodné vísce, do jaké míry se jedná o autobiografii a do jaké míry o fikci?
Realita se tak moc prolíná s fikcí, že ani já sama nedokážu říct, kde začíná jedno a končí druhé. Některé kapitoly jsou postaveny jen na určitém dojmu, který jsem si pamatovala, dojem je vystižený v jediné větě a zbytek kapitoly vymyšlený.
Všechno dohromady to ale dává jeden komplexní příběh, jednoho člověka. Říkám, že jsem si ze života vzala určitý námět, ale v knize otevřela jiný příběh.

Jak vzpomínáte na své dětství a dobu, kdy jste žila ve Štěpánkovicích?
Pro mě byla naprosto zásadní základní škola. To je to, co vás připraví na život a já jsem měla štěstí na učitele. Hlavně na paní učitelku Stříbnou, která mě učila český jazyk a literaturu. Pamatuji se, že mi dala za úkol napsat fejeton. Když jsem jí ho potom přečetla, řekla mi, že mám talent, a že mám psát. Také musím vzpomenout na bývalou paní ředitelku Tošerovou, která přišla i na mou autogramiádu, z toho, co mě naučila, čerpám dodnes.

Jste krásná, úspěšná mladá žena, která si plní své sny. Jaká je vaše další meta, čeho by jste chtěla dosáhnout?
V lednu jsme se přestěhovali do Anglie, kde jsem začala psát pokračování. Upřímně jsem netušila, jestli budu v mé spisovatelské kariéře pokračovat, ale pozitivní reakce lidí mě k tomu nakoply. Psaní mě baví, i když je to trochu složitá disciplína. Hlavně psát humorně. Každá věta musí uzrát, potřebuje čas a já si musím dávat pozor, abych to neuspěchala.
Pokud se mě ptáte, čeho bych chtěla dosáhnout, tak napsat minimálně ještě jednu knihu, a taky film nebo seriál. To je moje další meta.

Co byste vzkázala mladým lidem, kteří jsou na prahu dospělosti a tápou nad budoucností, nevědí co dál, nebo nemají odvahu vydat se na svoji životní cestu?
Aby se řídili svým vlastním instinktem. Kdysi jsem se rozhodla nežít život podle toho, jak mi říkali, abych žila, ale podle toho, jak jsem chtěla žít sama. Spokojenost sama se sebou, vybojovat si svou vlastní cestu a hlavně věřit sama v sebe, bylo pro mě hodně komplikované, ale vlastně to nejdůležitější. Poslouchat svůj instinkt je něco, co se mi osvědčilo mnohokrát a v jakémkoli věku.
Když jsem se rozhodla dát výpověď na Nově, ptal se mě můj tehdejší šéf, co chci dělat dál. Řekla jsem, že chci odjet do Španělska a napsat knihu. Myslel si, že jsem se zbláznila. Ale já jsem do toho šla po hlavě. Věděla jsem, že se líp smířím s tím, že to nevyjde, než s tím, že jsem to vůbec nezkusila. I když opustit práci, kterou jsem měla tak ráda a kamarády, bylo těžké. Vždycky se líp odchází od něčeho, co vás nebaví, nebo co vás štve.

Chtěla by jste na závěr něco vzkázat čtenářům Štěpánkovického zpravodaje?
Chtěla bych jim popřát krásné léto s dobrou knihou. Protože čtení je jedna z nejlepších věcí na světě.

Děkuji za rozhovor a přeji Vám i čtenářům, aby si co nejdříve měli možnost přečíst i druhý díl Vaší knihy.

Veronika Wihodová